Srdce tajgy

Píše se rok 1455. Moskevské velkoknížectví sílí, pohlcuje okolní území a rozšiřuje se směrem na východ — tam, kde se pod svahy Uralu rozkládá jiný, prastarý a děsivý svět. Nad vrcholky Kamenného pásu září pichlavá pohanská souhvězdí, temena vrchů se ježí palisádami hradišť, ze země ční nespočetné modly a v černých hlubinách hvozdů se dosud ukrývají podivné bytosti… 

Srdce tajgy je velkolepá historická freska s nádechem pohanské i křesťanské mystiky: skutečná brána do jiných, téměř zapomenutých dob. Především se však jedná o příběh lidí, kteří neochvějně — byť nezřídka marně — čelí osudu a jeho nezvratnosti. 

Román se téměř ihned po vydání v roce 2003 stal zásadní událostí na poli ruské literatury. Získal řadu ocenění a jeho autor se okamžitě zařadil k nejuznávanějším ruským spisovatelům současnosti. 

České vydání je opatřeno doslovem Michala Kováře, v němž objasňuje historické souvislosti románového příběhu a přibližuje méně známé události ruských dějin.

–––

Knihu můžeme přirovnávat k Pánovi prstenů či Beowulfovi, možná přesněji k titulům jako Šógun nebo Klan Velkého medvěda. Její výjimečnost však jen stěží postihneme: příběh, spojující historii s fantazií, otevírá dveře do světa pod Uralem, o jehož bohatosti — historické, etnografické a jazykové — víme jen málo. Současně celým románem tiše, ale neúprosně rezonuje otázka, jak se vyrovnat s krvavým dědictvím vlastní kolonizační minulosti.

— redakce nakladatelství Host 

Nenapodobitelný mistr historického vyprávění. Díky jeho vizionářskému způsobu psaní o minulosti se čtenář stává účastníkem nebo svědkem rozsáhlých historických událostí, ale zároveň se cítí velmi blízko protagonistům románu. Rozvíjí barvitý, realistický obraz epochy, přičemž dokáže vykreslit také hluboce intimní, osobní okamžiky v životě svých postav. Alexej Ivanov je spisovatelem obrovského magického talentu.

— Elena Lappinová, autorka knihy V jakém jazyce sníte?