Vítězové

Od událostí, o nichž nikdo nechce mluvit, uběhly dva roky. Všichni se snažíme posunout dál, jenže cosi v tomhle lese to člověku nikdy úplně nedovolí. Jsme město se smutkem v srdci a násilí zde visí ve vzduchu, máme rádi pohádky s dobrým koncem, ale vlastně jsme tušili, že tahle mezi ně nepatří. Tentokrát to začíná vichřicí a končí střelbou. Někdo, kdo byl dlouho pryč, se vrací domů. Někdo nás opouští navždy. Někdo se zamiluje, někdo sní o NHL a někdo o pomstě. Někdo usíná vedle své nejlepší kamarádky, někdo se pokouší vzkřísit manželství a někdo se snaží ochránit své děti. Někdo nenávidí, někdo bojuje, někdo popadne zbraň a zamíří ke stadionu. Ne všichni, za koho jsme bojovali, se dočkají šťastného konce a ne všichni, které milujeme, zestárnou. 

–––

Nejpůsobivější na této trilogii je způsob, jakým Backman popisuje svět sportu. Vylíčí jeho krásu a zároveň vytáhne na světlo veškerou jeho odpornost. Když příběh skončí, máme pocit, že jsme viděli to nejhorší, ale přesto je to pro nás stále krásné.

— Göteborgs-Posten 

Všichni, kdo znali Benjamina Oviče, zvláště pak my, kteří jsme ho znali dost dobře na to, abychom mu říkali Benji, jsme v hloubi duše nejspíš věděli, že nikdy nepatřil k těm, kdo se dočkají šťastného konce. 

 Ale přesto jsme samozřejmě doufali. Panebože, jak jen jsme doufali. Naivní sny jsou poslední obrannou linií lásky, a proto si vždycky namlouváme, že právě naše milované žádná strašlivá tragédie nepostihne a právě naši blízcí uniknou zlému osudu. Kvůli nim sníme o věčném životě, přejeme si mít superschopnosti a snažíme se stavět stroje času. Doufáme, panebože, jak jen doufáme.

— ukázka z knihy